worst moment in my life

5. listopadu 2013 v 21:17 | michelle.
bylo to pred osmi lety, kdyz mi tata rekl, ze s nim letim na svou prvni dovolenou. byla jsem nejstastnejsi drobek na svete a myslela si, ze to bude nejlepsi leto myho zivota... ach jo, proc jsem se tak moc mylila
mama byla v praci, tudiz jsem letela jen s tatou, ikdyz me to stvalo, tak tyden bez mamy se dal prezit. bylo to tam nadherny, vsechny veci, ktery jsem jako mala potrebovala mit na dovoleny tam byly. palmy, cernosi, more, srandovni animatori a spousta malejch decek, ktery mi nerozumeli ani slovo a ja se jim mohla smat a krast jim hracky.
prvni tri dny byly pohadka, sla jsem poprvy do more, ktery mi chrstlo do xichtu tu slanou vodu a pak jsem se bala tam vlizt, sezrala miliardu dorticku, vypila litry melounovyho koktejlu a naucila sem se plavat!
pak prisel den D. meli jsme s tatou jet na vylet. vezt se na velbloudech, jet nejakym kocarem a jet na koni zpatky do hotelu. ( kde to bylo premnozeny mravencema, kterejch se neslo zbavit. ) vypadalo to vsechno oukej, jakoze jsem byla happy jak dva grepy a jelo se. dokonce mi dali plechovku pepsi, v nejaky pousti! jedli sme nejaky placky od nejaky totalne tlusty cernosky, co vypadala jak kdyby provozovala cernou magii a fotila jsem se s oslem, kterej zrovna chcal ( tu fotku mam do ted a fakt tam je videt, jak ten pitomej osel chcije ).
byl to fajn den, ale kdyz jsme prijeli do hotelu, uz to moc fajn nebylo... zacalo to strasnymi krecmi v brise. nasledovaly dlouhe hodiny stravene na zachode diky krvavum prujmum, zvraceni, kaslani krve.. prislo spoustu doktoru, kteri mi pichali stovky injekci, ale vlastne ani nevedeli, co chteji lecit, protoze nevedeli, co mi bylo..
odleteli jsme domu a ja doufala, ze nebudu muset do nemocnice, ikdyz mi prislo jak kdyz umiram.. ovsem, nebyl to jen muj pocit. doktorka mi rekla, ze kdybych v cizine zustala o jeden den dyl, tak nepreziju. nasledoval mesic v motole, kde jsem lezela. nikdo nevedel, jak me lecit, ja jen pozorovala obliceje doktoru, kteri me utesovali, ze to zvladnu, ikdyz rodicum rikali, ze nepreziju..spousta hemodyaliz, operaci, vysetreni, nic mi nepomahalo, az prisli na to, ze by mi mohli zkusit vycistit krev, tudiz mi zavedli katetr a davali mi krev nekoho jineho, aby se ta moje vycistila.. trvalo to, tydny nez mi bylo lepe.. a kdyz to prislo? prisla jsem si jako maly dite, ktery nic neumi. neslo mi chodit, neslo mi jist. byla jsem naprosto bezmocna. po par dnech se moje telo vzmatorilo a ja konecne mohla jit aspon kousek po chodbe a nepadala jsem u toho. zacala jsem se tam i ucit a vsechno se zdalo byt lepsi.. dokud jsem se po nocich nezacala dusit. hodiny jsem jen sedela a dusila se. kazdou noc. hemolyticko uremicky syndrom me malem zabil..ted? ted jsem napul zdrave dite, ktere trpi kontrolami jeho stavu ( jelikoz nemoc se nikdy nevyleci uplne a kdykoliv se muze vratit, do 20 let muzu byt postizena ) a ma spousty dalsich problemu se zdravim, ale z toho nejhorsi je venku.. a ja muzu jen doktorum dekovat za to, ze jsem tady.. doktorum a asi i Bohu..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sára | 5. listopadu 2013 v 21:32 | Reagovat

a víš, čím byla ta nemoc způsobena? jestli něčím na té dovolené nebo prostě jsi to měla např. v genech..? jinak teda jsi měla z pekla štěstí:)

2 fuckyourstupidlife | 5. listopadu 2013 v 21:40 | Reagovat

[1]: v genech ani náhodou, do teď nevím z čeho to bylo a proč se to stalo :/
to jsem měla, díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama