Listopad 2013

worst moment in my life

5. listopadu 2013 v 21:17 | michelle.
bylo to pred osmi lety, kdyz mi tata rekl, ze s nim letim na svou prvni dovolenou. byla jsem nejstastnejsi drobek na svete a myslela si, ze to bude nejlepsi leto myho zivota... ach jo, proc jsem se tak moc mylila
mama byla v praci, tudiz jsem letela jen s tatou, ikdyz me to stvalo, tak tyden bez mamy se dal prezit. bylo to tam nadherny, vsechny veci, ktery jsem jako mala potrebovala mit na dovoleny tam byly. palmy, cernosi, more, srandovni animatori a spousta malejch decek, ktery mi nerozumeli ani slovo a ja se jim mohla smat a krast jim hracky.
prvni tri dny byly pohadka, sla jsem poprvy do more, ktery mi chrstlo do xichtu tu slanou vodu a pak jsem se bala tam vlizt, sezrala miliardu dorticku, vypila litry melounovyho koktejlu a naucila sem se plavat!
pak prisel den D. meli jsme s tatou jet na vylet. vezt se na velbloudech, jet nejakym kocarem a jet na koni zpatky do hotelu. ( kde to bylo premnozeny mravencema, kterejch se neslo zbavit. ) vypadalo to vsechno oukej, jakoze jsem byla happy jak dva grepy a jelo se. dokonce mi dali plechovku pepsi, v nejaky pousti! jedli sme nejaky placky od nejaky totalne tlusty cernosky, co vypadala jak kdyby provozovala cernou magii a fotila jsem se s oslem, kterej zrovna chcal ( tu fotku mam do ted a fakt tam je videt, jak ten pitomej osel chcije ).
byl to fajn den, ale kdyz jsme prijeli do hotelu, uz to moc fajn nebylo... zacalo to strasnymi krecmi v brise. nasledovaly dlouhe hodiny stravene na zachode diky krvavum prujmum, zvraceni, kaslani krve.. prislo spoustu doktoru, kteri mi pichali stovky injekci, ale vlastne ani nevedeli, co chteji lecit, protoze nevedeli, co mi bylo..
odleteli jsme domu a ja doufala, ze nebudu muset do nemocnice, ikdyz mi prislo jak kdyz umiram.. ovsem, nebyl to jen muj pocit. doktorka mi rekla, ze kdybych v cizine zustala o jeden den dyl, tak nepreziju. nasledoval mesic v motole, kde jsem lezela. nikdo nevedel, jak me lecit, ja jen pozorovala obliceje doktoru, kteri me utesovali, ze to zvladnu, ikdyz rodicum rikali, ze nepreziju..spousta hemodyaliz, operaci, vysetreni, nic mi nepomahalo, az prisli na to, ze by mi mohli zkusit vycistit krev, tudiz mi zavedli katetr a davali mi krev nekoho jineho, aby se ta moje vycistila.. trvalo to, tydny nez mi bylo lepe.. a kdyz to prislo? prisla jsem si jako maly dite, ktery nic neumi. neslo mi chodit, neslo mi jist. byla jsem naprosto bezmocna. po par dnech se moje telo vzmatorilo a ja konecne mohla jit aspon kousek po chodbe a nepadala jsem u toho. zacala jsem se tam i ucit a vsechno se zdalo byt lepsi.. dokud jsem se po nocich nezacala dusit. hodiny jsem jen sedela a dusila se. kazdou noc. hemolyticko uremicky syndrom me malem zabil..ted? ted jsem napul zdrave dite, ktere trpi kontrolami jeho stavu ( jelikoz nemoc se nikdy nevyleci uplne a kdykoliv se muze vratit, do 20 let muzu byt postizena ) a ma spousty dalsich problemu se zdravim, ale z toho nejhorsi je venku.. a ja muzu jen doktorum dekovat za to, ze jsem tady.. doktorum a asi i Bohu..

first love and first kiss

5. listopadu 2013 v 20:52 | michelle.
jaká byla moje první láska?
vzpomínám si, že to bylo v první třídě, byl to můj spolužák. v jeho ořískových očích jsem se utápěla hodiny a hodiny, měl delší vlasy a strašně krásnej úsměv. pokaždý, co se na mě podíval jsem si myslela, že o mě má zájem a byla jsem rudá až na prdeli. až na to, že na mě vůbec nekoukal, díval se na mojí kamarádku, kterou " miloval " tři roky. přihodil se mu úraz a já myslela jen na to, jak mu pofoukam bebí a budem spolu nadosmrti štastný. takový to, že po nocích bude stát pod mým oknem a zpívat mi, nosit mi kytky a všem bude říkat, že semnou chodí. byla jsem na omylu, začli jsme spolu chodit až přes icq, kde jsme si řekli, kdy si dáme pusu, domlouvali se, jestli budeme chodit za ruku, jestli to někomu řekneme a jestli nám to fakt mega dlouho vydrží. pamatuju si na naší první pusu, kdy jsme seděli u mě na chodbě a když se zhaslo, tak jsme si dali rychlou pusu, aby nás kámoš neviděl.
když jsem se styděla před ním jíst, pčíknout si nebo se bavit s jinýma klukama. když za mě zaplatil colu a já si myslela, že mě tím snad žádá o mojí pazouru. jo, když mě poslal do prdele a začal chodit s tou kámoškou, co do ní byl roky zamilovanej, tak sem se nasrala... k mýmu štěstí jsem s nim chodila do osmý třídy, pak ho odhodila a teď šoustá všechno, co má kozy ( nebo aspoň malej náznak ) , vagínu a vlasy. dobrou chuť pane..
( avšak nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy ses na mě usmál a jak z toho byla v hajzlu celej den... díky )

drugs and alcohol

4. listopadu 2013 v 0:33 | michelle. |  writing
co jsou pro mě drogy?
pro mě jsou drogy má rodina, můj přítel, mojí přátelé, můj vzhled, moje já..avšak jsou drogy, které nesnáším a stejně jsem na nich závislá. peníze, cigarety, alkohol, internet, mobil, cizí pomoc,...
dá se tomu vůbec zabránit? v dnešní době, kdy ztráta telefonu je dramatičtější než ztráta panenství. v době, kdy má zapálenou cigaretu v puse 12-ti letý děcko, který neví, k čemu to je, ale dělá to, protože chce zapadnout do party. Zapadnout do party lidí, který vlastně ani nezajímá a jen ho budou k něčemu využívat. vadí mi to? vlastně ani tak moc ne. každej takovej byl. i vaše máma, která vám tvrdí, že by v životě nedělala takový píčoviny, který děláte vy. lži, kecy, to si strč do prdele, mami. jo, opíjim se, chlastam třeba 4x týdně a je mi to fuk. užívám si, jsem malej smrad, kterej tohle za pár let dělat nebude. přijde maturita, pak vysoká, práce a na takový kokotiny, co vyvádím teď nebude čas, nálada ani chtíč. proto ze svýho života musim vyždímat, co nejvíc to půjde.
drogy - mluvme o těch tvrdších, tráva je oproti tomuhle zlatej důl. mluvim o piku, heráku, krokodýlovi a dalším svintvu, který neznám a znát nechci. co to jako je? máš problémy, tak si šlehneš a pak seš vlastně závislej? píču leda tak. začne se ti líbit to, jak máš vše v piči a je ti super. jenže super na jak dlouho? pak si chceš dát znova, myslíš si, že na podruhý se nic nemůže stát a za měsíc v tom jedeš, jseš ve sračkách a potřebuješ to. už to neni o chuti, o chtíči ani o tom, že můžeš, tvý tělo teď musí a potřebuje MÍT tu mrdku, která tě zabije. jseš feťák, špína, co jí nikdo nechce. a skončíš jak? doufam, že chcípneš..

where i'd like to be in 10 years

4. listopadu 2013 v 0:20 | michelle. |  writing
za deset let..
chci bydlet v Americe, bude mi 26..
sakra, to uz budu stará, nebo ne?
chci byt, na Manhattenu, blízko Central Parku, chci bydlet s někým, kdo mě bude milovat, kupovat mi čerstvé croasinty, květiny, koupí mi nejroztomilejšího nejmenšího psa, který bude chlupatší než náš koberec, ikdyž všude lino. někdo, s kým se budu dívat na noční New York z našich obrovských oken nebo z balkónu. kdo mi bude nosit lívance do postele, nové loubotinky do mého botníku, šperky od tiffanyho, aby zdobily mé krásné já. někdo, komu budu vařit v podvazkách a on mě pak tvrdě ošuká na kuchyňský lince, někdo, komu bude jedno, že v kvádru tisíce dolarů spadne semnou do vany. někdo, kdo mi jen tak dá k narozeninám auto. někdo, koho rodiče na mě budou pyšní, že jsem tak skvělá v práci. někdo, kdo pro mě bude celým světem a zestárnu s ním.

my relationship

3. listopadu 2013 v 23:59 | michelle. |  writing
moje laska, moje stesti, muj pritel..
nekdo, kdo me tri mesice dela stastnou, komu muzu rict uplne vsechno, kazdou kravinu a on me vyslechne a aspon dela, ze ho to zajima. nekdo, s kym jsem vzhuru treba do sesti do rana a jen si povidame. nekdo, koho servu a po par minutach prilezu a tulim se. nekdo, kdo me nikdy neomrzi, muzu s nim bejt 24 hodin denne a stejne je to pro me malo. nekdo, kdo me svym usmevem dokaze okouzlit na hodiny, nekdo, komu dokazu koukat do oci a utapet se v nich jak nejdyl muzu.
proc ho vlastne miluju?
kdo vi? proste miluju.